Adolf Loos: Lev salonů, bouřlivák a odpůrce tetování

Český architekt Adolf Loos se narodil roku 1870 v rodině kameníka v Brně. O otce přišel v devíti letech a tak jej vychovávala pouze matka. Loos odmítl pokračovat v rodinné kamenické tradici a v sedmnácti letech odešel studovat na Královskou a císařskou technickou kolej v Liberci. Své studium však musel ukončit po dvou letech, aby si odsloužil povinnou roční vojenskou službu v tehdejší rakousko-uherské armádě. 

V roce 1890 Loos nastoupil na Vysokou technickou školu v Drážďanech. Kromě studia se věnoval také návštěvám nevěstinců, kde se nakazil syfilidou, což vedlo k tomu, že ho jeho matka v roce 1893 vydědila. 

Jeho vzorem byl Louis Sullivan

V roce 1893 Loos odešel na tři roky do Ameriky, kde si vydělával na živobytí mytím nádobí a také jako zedník a dlaždič. Amerika mladého Loose zaujala hlavně svými industriálními budovami a jednoduchostí životního stylu. Seznámil se tam také s účelovým stylem Louise Sullivana, který byl jeho velkým vzorem. Sullivan viděl nové možnosti především v ocelových konstrukcích, jelikož nebyly omezeny tradičními materiály, mohl v nich uplatnit nové prvky i nové designy. Jeho budovy byly jednodušší, dokázaly se oprostit od historických a historizujících tendencí, využívaly nových rostlinných a jakoby keltských motivů a upozorňovaly na výšku i tvar budovy.

Počátky odporu proti zdobnosti

V roce 1896 se Loos vrátil do Vídně, kde začal pracovat ve stavební firmě architekta Carla Mayredera. Ihned se také zapojil do vídeňského kulturního dění a to především jako lev salonů a oblíbený řečník a glosátor. Od roku 1897 přispíval do novin Neue Freie Presse, kam psal svá pojednání, jež ho později proslavila ve světě. Ve svých článcích se zabýval vývojem společnosti i motivací skrývající se za snahou člověka měnit aspekty každodenního života. O rok později pak v novinách Ver Sacrum zveřejnil první z řady článků, ve kterém se stavěl proti zdobnému stylu secese. 

Díky článkům, jež publikoval, se Loos stal architektem, který získal slávu také pro své myšlenky. Věřil, že účel stavby by měl určovat způsob, jakým bude stavba zpracována a postavena, a důrazně oponoval všem dekorativním slohům. Loosovou nejvýznamnější esejí pak byla jeho esej Ornament a zločin z roku 1908, ve které psal o tom, že odstranění secesních ozdob je důležitým procesem ve vytváření moderní architektury. Architekt dále věřil, že všechno, co nemá racionální odůvodnění na budově, by mělo být z exteriéru i interiéru stavby odstraněno. 

Absence ornamentálních prvků tvoří duchovní sílu budovy

Loos hájil čistotu formy hlavně z ekonomických a užitkových důvodů. Byl také toho názoru, že kultura lidstva vznikla jako výsledek odmítnutí pudů člověka, a že nepřítomnost ornamentálních prvků vytváří duchovní sílu budovy. Loos byl tak vlastně průkopníkem a vizionářem architektury dvacátých let 20. století a jeho duchovní boj za osvobození od dekorativních stylů znamenal velký mezník pro budoucnost architektury.

Boj s byrokracií

V roce 1897 si Loos ve Vídni založil svůj vlastní ateliér. Za své návrhy sice dostával málo peněz, ale běžně se stávalo, že jeho zákazníci platili za návrhy v naturáliích a to různým zbožím, takže Loos rozhodně netrpěl nedostatkem. Jeho první velkou zakázkou byla v roce 1910 budova Goldman & Salatsch – Looshaus na Michaelerplatzu. Tato budova byla postavena přímo proti historickému Hofburgu a svou nekompromisní jednoduchostí vzbudila nevoli městských byrokratů, kteří její stavbu pozastavili. Loos uspořádal veřejné setkání, jehož se zúčastnily více než dva tisíce pobouřených Vídeňanů, a nakonec musel ustoupit tím, že pozměnil původní vizáže budovy – kolem oken dodatečně přidal rámové boxy. 

V roce 1922 byl Loos jmenován hlavním architektem Vídně pro obytné projekty. Přestože si tohoto povolání velmi vážil, ještě téhož roku ze své pozice rezignoval a odjel do Francie. Tam jej přijali více než nadšeně a brzy se zapojil do tamní avantgardy. Právě v této době navrhl svoje nejznámější budovy, které odrážely jeho jednoduchý a čistý styl. 

Milovník luxusu a altruista

Loos se zajímal také o interiérový design a byl nadšeným sběratelem stříbra a luxusních kožených výrobků, které si oblíbil pro jejich nákladnou jednoduchost. Rovněž si velmi potrpěl na módní ručně šité pánské obleky, jež také sám navrhoval. Měl rád moderní umění a sám finančně podporoval tehdy strádajícího mladého malíře, designéra a grafika Oskara Kokoschku. 

Tetovaní

Ve své eseji Ornament a zločin se Loos poněkud útočně rozepisoval o tetování, které uznával pouze u primitivních společností Papuy. Tetování u Evropanů odsuzoval, tetované muže označoval za kriminálníky nebo zvrhlíky – pokud by podle něj tetovaný muž zemřel někde jinde než ve vězení, stalo by se tak proto, že nežil dost dlouho, aby stihnul spáchat vraždu. Za jeho ostrou kritikou tetování však leží tvůrcova obhajoba jednoduchosti v architektuře, která nedávala prostor jakémukoliv předstírání a neměla potřebu zakrývat svoji skrytou průměrnost zdobnými ornamenty. 

Loosovi byla v roce 1918 diagnostikována rakovina zažívacího traktu a byla mu odoperována část žaludku a střeva. Po zbytek života nemohl jíst nic jiného než šunku a smetanu. Po padesátém roce věku navíc téměř ohluchl. Loos zemřel 23. srpna 1933 v Kalksburgu nedaleko Vídně. 

nyv