Architekt Ivo Nahálka: Mým posláním je vytvářet v architektuře krásu

Co Vás vedlo k tomu, že jste začal navrhovat hotely?

To je historie, která začala už na fakultě. V druhém ročníku jsme dostali možnost vybrat si semestrální projekt, kdy šlo o projekty, které měly šanci na realizaci. Jedním z nabízených projektů byl i dnešní hotel Corinthia, dříve Fórum. Zaujalo mě to, protože to byl velký a zajímavý projekt nacházející se na exponovaném místě v Praze, projekt jsem si vybral a to byl právě začátek mé cesty s hotely.

Po studiích jsem nastoupil do týmu, který ten hotel projektoval. V roce 1987 byl hotel dokončen a to byla moje první velká realizace. Od té doby mě hotely provází.

Když se dívám na Vaši tvorbu, každý hotel je jiný, každý je originál. Čím se necháváte inspirovat?

Na tuto výstavu jsem vybral takový průřez svou tvorbou. Je to o nápadech, ať už se jedná o novostavby nebo rekonstrukce. Důležité je, aby každý člověk poznal, že je to hotel a že bez ohledu na to, zda se jedná o hotel nebo kancelářskou budovu, myslím si, že každá budova by měla mít svého ducha.

Historické budovy se stavěly v duchu určitých architektonických zákonů a každá je jiná. Když člověk přijel poprvé do nějakého města, vždy poznal, že ta která budova je škola, hotel nebo nádražní budova. V posledních zhruba deseti letech se tato originalita vytrácí.

Důležitou složkou jsou také nápady. Beru to tak, že každá umělecká disciplína potřebuje, aby jejím protagonistům byl do vínku dán talent. Osobně považují architekturu v první řadě za umění. Vždycky se hovořilo o tom, že architektura je matkou ostatních uměleckých disciplín. Architekti vytvářeli svými stavbami prostor pro sochaře nebo malíře a tím ty budovy získaly na originalitě.

Hotely jsou specifické tím, že se tam střídá velké množství hostů a ti se rádi vrací do míst, která na ně působí dobře. Kde si připadají, že jsou jako doma. Nejde tady o samoúčelné vytváření krásy, ale je to i podpora toho ekonomického výsledku hotelu. V jiných profesích je to stejné. Vaše úspěšnost závisí na tom, aby se vám vraceli klienti.  V hotelu je host katalyzátorem úspěšnosti, zda je spokojený se službami, s jídlem, ale polovinu jeho spokojenosti či nespokojenosti ovlivňuje architekt.

Za roky mé práce jsem mnohokrát dostal zpětnou vazbu v tom, že mi lidé řekli, že si v daném hotelu našli můj rukopis. Ten rukopis ale není prvoplánová záležitost, aby bylo poznat, že tohle navrhoval Nahálka. Rukopis se skrývá v samotném nápadu a člověk, který sleduje práci daného architekta, si v ní může ten podpis najít.

Tenhle typ rukopisu je trvalejší a sofistikovanější než například rukopis malíře…

To byl právě důvod, proč jsem se nakonec místo malířství rozhodl pro architekturu. Od malička jsem kreslil, maloval a cítil jsem, že na to mám talent, něco, co se nedá naučit nikde ve škole. Architekturu jsem si vybral pro svou schopnost tvořit krásu v kombinaci s tou technickou disciplínou. Naučil jsem se, co všechno stavba musí mít, aby správně fungovala. Přestože v posledních letech nemá tato disciplína příliš na růžích ustláno vzhledem k ekonomickým tlakům, aby ta stavba stála co nejméně, aby investoři neinvestovali do součástí, které nevnímají.

Jsem rád, když se k nám investoři vracejí nebo se na nás obrací s návrhem hotelu, protože to je příležitost vetknout té budově krásu, která má na lidi pozitivní vliv a že to nejsou zbytečně investované peníze.

Chodíte se dívat na své stavby? Jak se jim daří, jak se tam líbí lidem…

Z třiceti dvou realizovaných hotelů jsou stále hotely a fungují, což je dobrá známka. Ty budovy prošly dlouhým vývojem a i přes změnu majitele si zachovaly to, co jsme do nich vložili my. Já chodím do těch objektů nebo kolem nich jezdím, především v rámci Prahy, a mám vždy dobrý pocit.

Například na Moravě, na česko-rakouských hranicích mám hotel, kde v rámci pracovních povinností občas přespávám a je příjemné tam cítit ty energie, které jsme tam zanechali. Je příjemné občas zastavit čas, zajít si v našich hotelech na kávu, na nějaké jídlo

U hotelu typu Don Giovanni jsem měl vždy pocit posvátnosti, že tam nesmím vstoupit.

To tak asi u hotelů bývá, že si lidé myslí, že to nejsou prostory pro ně. Donedávna tento hotel nebyl veden úplně správným směrem. Nyní má nového majitele, vrátili jsme se tam i my a postupně měníme interiéry a vracíme dovnitř ducha, který dýchá z venku, vrací se tam hudební motivy, ten prostor je teď vzdušnější, světlejší.

Historicky mělo hotel navrhovat více architektů, ale nakonec oslovili také mě. Ten dóm už byl zavedený v územním plánu a měl přesně vymezené hranice. Nechal jsem si v hlavě plynout myšlenku, co zde má vyrůst, aby to byl přijatelný tvar.

Inspiraci hledám v přírodě, což je takový nevyčerpatelný zdroj pro všechny umělce. Vesmír, příroda, fauna a flóra. Jeden večer jsme šli na koncert do Obecního domu. To je stavba, kterou považuji za dokonalou jednotou exteriéru a interiéru a je to pro mě vrchol lidského umu. Na pěší zóně Na Příkopech jsem viděl obchod, kde prodávali preparované motýli. Později na tom koncertě jsem sledoval tamější krásný strop a v tu chvíli jsem si uvědomil, proč té budově nevetknout tvar motýla. Myšlenku se podařilo zrealizovat a je to tam.

To byla zakázka, kterou jsme dostali na počátku naší kariéry, a ta nás posunula zase dál. Myslím si, že tahle stavba je důkazem toho, že se dá postavit stavba, která je soudobá a přitom žádnou jinou nekopíruje. Je to příběh, který dal budově ducha i tvar.

Příroda je Vaší jedinou inspirací?

Tohle má hodně společného s tématem proudění energií, které jsou okolo nás a v nás. Nejsou vidět, ale v tomhle životě fungují stejně jako láska nebo elektřina. Někdo věří, že to, co není vidět, nemá žádný vliv, ale je to dané vesmírem. Například to, že dokonalým tvarem je kruh. Z každého bodu máte stejnou vzdálenost do jakéhokoliv protilehlého bodu. Tady ty energie mohou proudit, aniž by do sebe narážely, aby se lámaly nebo aby se měnila rychlost jejich proudění. To je člověku příjemné.

Vidíte to nakonec na historických stavbách. Převážně se pracovalo s kruhovými tvary a vyhýbali se tvorbě ostrých hran. Ty jsou nepříjemné, protože, jak se praví v učení Feng-šui, jsou to jedové šípy, energie se v nich zarazí a zlomí a začne směrovat jinam v jiné frekvenci. Člověk to cítí, protože se mění jeho vnímání prostoru. To je jiný, řekl bych neviditelný, pohled na architekturu. Ten má ale stejně velký význam a dopad na člověka.

Tvrdím, že architekti jsou svým druhým neplaceným povoláním lékaři lidského těla i duše. Budovy vytváří pro tělo různé podmínky. Trávíte v nich hodně času, jíte tam, spíte v nich, ale potom je ta nadstavba, což je ten duch, který by se tam měl cítit dobře. Bez ohledu na vkus, do hotelu chodí tisíce lidí a je lepší nechat na architektovi, aby toho ducha uspokojoval svou prací. Náš ateliér je ojedinělý tím, že investorovi navrhneme jak exteriér, tak interiér.

Dnes převládá trend využívat práci mnoha architektů najednou, což je škoda právě kvůli množství proudících energií. Historické stavby mívaly vždy nejvíce tři architekty, kteří navrhli vše. To je jeden ze zákonů architektury, že energie, které vysílá budova směrem ven, tak jsou přítomné i v interiéru a vy máte pocit, že se pořád pohybujete ve vyváženém harmonickém prostředí. To se stane, pokud jedna ruka vytvořila exteriér i interiér.

To je potom věc těch rukopisů, Když je jich moc, mohou se křížit...

To je kontrast, který může být pozitivní jen v malém měřítku. Vezměte si barvy, každá má své vlastnosti a nějak působí na člověka. Totéž platí pro tvary. Dohromady pak vzniká celek, který ve vás vyvolává nějaké pocity. Každý architekt, má určité cítění, empatii pak dokáže vytvořit stavbu i interiér úplně bez problému. Myslím si, že to je obrovská výhoda staveb a že není důvod, aby za dvacet třicet let někdo měnil interiér budov.

Například jsem zmínil Obecní dům. Nedávno jsem si jej prošel a to včetně prostor, které jsou běžně nepřístupné a to je nádhera. Člověk si připadá jako v jiném světě. Vše je tam dokonale sladěné barevně i tvarově a říkáte si, jak je možné, že někdo tu stavbu dotáhl do konce se všemi detaily a nic vás tam neruší. Dívám se na to ne jako architekt, ale jako člověk, který se rád dívá na pěkné stavby, na šperky a ženy. Ženy nakonec také nejsou hranaté. Muži na nich obdivují ladné křivky.

Vezměte si třeba dům s černou fasádou vedle historické budovy. Za tou černou fasádou může být nemocnice, hotel, to nikdo neví. Pokud to nemá vysokou míru zrcadlení, tak vás to nijak nezaujme. Hlavně, když ta fasáda nemá tu reflexi, tak přijdete blíž a vidíte za sklem různé neharmonické směsi, nohy od stolu, dráty od počítače, odpadkové koše.

Dělám si legraci, že pokud tam sedí krásná žena v minisukni, tak to je to jediné zajímavé pro chlapa, že za skleněnou fasádou uvidí ladnou dámu, ale jako celek to není architektura. Říkám, proč někdo vytváří skleněné fasády, k čemu to je. Vždyť ani naši předkové nic takového nevytvářeli. Je to proti přirozenosti.

My máme mít určitý přísun světla, když se setmí, používáte umělá světla. Jde tu o vyváženost plných a prosklených ploch. To je také jeden zákon architektury, který má vliv na energetickou nenáročnost stavby. Materiály typu cihla nebo podobné přírodní materiály mají pohltivost a akumulují teplo a zimu a chrání budovu před tím, aby vychladla. V podstatě to, co architekt tvoří, má dopad nejen na člověka, ale i na prostředí.

Stavby skleněné s kovovou nebo betonovou konstrukcí, to jsou materiály nepohltivé, které se okamžitě přehřejí a výsledek je ten, že největší spotřeba elektřiny je osmdesát procent na chlazení. Kolikrát i v zimě, když je venku nízká teplota, tak stačí, když na to svítí slunce, tak ta stavba se přehřívá, čímž i v zimě je třeba ji chladit. To má obrovský negativní dopad na životní prostředí, protože spotřeba elektřiny je enormní.

Považuji to za nejhorší cestu, kterou se architektura mohla ubírat. Když si to vezmete z pohledu antiky až po secesi, tak všechny ty styly čerpaly inspiraci z přírody. Všude, kam přijdete, vidíte stylizované přírodní tvary. Inspirovaly se ale také mezi sebou.

Naopak ve třicátých letech se začalo hlásat, ať žije funkcionalismus, krása je zbytečná, barvy a detaily také. Tehdy poprvé za celou dvoutisící historii lidstva se architektura začala ubírat cestou ignorance člověka i přírody. Podle mě nejlepší architekt byl Bůh, protože jsem ještě nikdy neslyšel, že by někdo řekl, že je něco v přírodě ošklivé.

Stejně tak například vesmír. Ten má přesně danou geometrii, metafyziku. Tam platí jiné zákony. Lidé věří, že datum jejich narození definuje jejich osud. Je to tak, že když se člověk narodí, tak hvězdy mají proti sobě zvukové vibrace a každý člověk má v tu chvíli přidělený určitý fyzický zvuk a tím je všechno dané. Je třeba být v souladu s přírodou, ať už je to v barvách nebo tvarech a tak podobně.

Z těch staveb, co tu vidíme, je tu nějaká, která je Vám bližší než ostatní?

To se dá těžko určit. Myslím, že vždy jsme tvořili něco, k čemu se můžeme hrdě přihlásit bez ohledu na to, jaká je to stavba. Například projekt hotelu Imperial byl zajímavý. Ten už měl svého ducha a my jsme do něho vložili nové interiéry v harmonii s tím, co se dochovalo.

Každý ten projekt má něco svého, čím je zajímavý. Naposledy jsme měli možnost vytvářet interiéry v King´s resortu. Budovali jsme interiéry jak v hotelové části, tak v části, kde je casino. Byla to jedinečná příležitost vytvořit tam krásu tak říkajíc na úrovni uměleckého díla. Každý tamější prvek je mým autorským návrhem a ten byl zpracován zlatými českými ručičkami firmy Sanssouci.

Především jeden sál dostal, v rámci složení pocty zlatníkovi Fábergemu, jeho jméno. Když jsem si procházel historii a viděl to množství vajíček, každé jiné, inspirované přírodou, pávi, motýli. Ideální by bylo si takové vejce doma vystavit, dívat se na něho a člověka to neomrzí. Stejné je to se stavbami. U Dona Giovanniho je zastávka MHD. Lidé se na tu stavbu rádi dívali a pořád se na ni rádi dívají. To je naše odměna.     

Výstavu prací architekta Ivo Nahálky můžete vidět do 14.10. 2018 na adrese New Livning Center, Šafránkova 1, 155 00, Praha – Stodůlky, 4.patro.

nyv