Barrandovské terasy: Když na skále usne perla

Když podnikatel Václav Havel v roce 1924 navštívil Spojené státy, byl v San Franciscu uchvácen vyhlídkovým restaurantem. Ten se nacházel na útesu nad Tichým oceánem a jmenoval se Cliff House. Podnikatel se nechal inspirovat a po návratu do Prahy pověřil architekta Maxe Urbana vyprojektováním podobné restaurace.

Protože jsme moře neměli, byl k tomuto účelu vybrán skalnatý ostroh na Barrandově, omývaný vlnami řeky Vltavy. Komplex měl své kouzlo, výletníci na parnících nemohli nový zábavní podnik přehlédnout a zdola působil velmi lákavě. Zářivě bílý objekt s rozhlednou byl rychle postaven a už po šesti měsících výstavby byl v září 1929 slavnostně otevřen.

Otevření teras pod sloganem „Za Prahou a přece v Praze” předčilo všechna očekávání – první den sem údajně přišlo na padesát tisíc návštěvníků. Atraktivita místa udržovala po celou dobu první republiky vysokou návštěvnost – v neděli v letní sezoně se tu podávaly až tři tisícovky obědů, což na to, že právě probíhala velká hospodářská krize, byl skoro zázrak.

Původně zamýšlený lidový podnik se stal dostaveníčkem pražské smetánky a filmových hvězd z blízkých filmových ateliérů. Domlouvaly se tu i důležité obchody a probíhala zákulisní politická jednání. Mezi časté návštěvníky patřili Oldřich Nový, Vlasta Burian, Svatopluk Beneš nebo Adina Mandlová. Celý projekt rovněž několikrát posloužil jako exteriér pro filmy a natočila se tu například slavná Burianova scéna z filmu Tři vejce do skla. Jak to na Terasách v dobách jejich největší slávy žilo, můžete vidět i ve filmu Vladislava Vančury Před maturitou. Hrdinové filmu tu v jedné chvíli vysedávají na Terasách, jezdí na loďkách a koupou se v nedalekém bazénu.

Kolize číšníků a lanovka až k bazénu

Architekt Max Urban dostal náročný úkol. Vybudovat restaurační komplex, který v sezonních a víkendových špičkách pojme až tři tisíce osob a zároveň bude schopen být v provozu nepřetržitě celý rok. To znamená, že většinu období bude využita jen malá část kapacity. Architekt se zhostil zadaného úkolu tak, že rozčlenil celý areál nejen půdorysně, ale i vertikálně.

Byl navržen celek kavárenských teras, podkovovitě a kaskádovitě rozložených nad skalnatou prohlubní, na jejímž dně leželo koupaliště s bazénem, trávníky k opalování a pavilón šaten. Ty byly navrženy podle architekta Václava Kolátora. Vyvrcholením celé stavby pak byla budova kavárny a restaurace se sálovým prostorem, po obvodu plně proskleným, doplněným klubovnami a několika salony ve vyhlídkové věži. Vyhlídková věž byla patnáct metrů vysoká a na úzkém schodišti často docházelo při intenzivním pohybu číšníků k častým srážkám. To prý zdejší hosté považovali za zábavné.

S areálem bazénu byla restaurace spojena nejen schodištěm vinoucím se po skalních stěnách Barrandieru, ale i lanovkou, kterou se dopravovalo jídlo a také nápoje. K výstavbě plánovaného výtahu už kvůli válce nedošlo.

Kovový skládací nábytek poprvé

Terasy dokonale využívaly členitý terén, byly osvětlovány speciálním majákem a vyzdobeny červenožlutými vlaječkami. Na protilehlé straně restaurační budovy byla postavena letní kuchyně s atmosférou přímořských rybáren.

Restaurace byla vybavena funkcionalistickým nábytkem podle návrhu architektky Hany Kučerové-Záveské. Největším problémem se stalo zimní uskladnění pěti set zahradních stolů a tří tisícovek zahradních židlí. Z této potřeby vznikla novinka, kovový skládací nábytek, který se nakonec tak osvědčil, že jej firma Gottwald v Brandýse nad Orlicí začala vyrábět i pro další zahradní restaurace.

V roce 1937 architekt Vladimír Grégr terasy upravil v duchu romantismu. Přistavěl dřevěný noční podnik nazvaný Trilobit bar. Orchestr R. A. Dvorského hrál po sedmé hodině na terasách a poté se přemisťoval do Trilobit baru, kam se za ním přesunovali i nejvytrvalejší hosté, kteří tu mohli dále tančit. Našli se i tací, kteří se protančili do rána a posnídali zde.

Pozorovatelna wehrmachtu

Šťastné období Teras se poprvé zachmuřilo v roce 1939 při obsazení českých zemí německou armádou. Nacisté sice nechali jako první věc postavit na Terasy přímou železnici, která sem dovážela hosty de facto bez zastávky, ale změnilo se osazenstvo restaurace. Areál pak navštěvovali už jen nacističtí pohlaváři, vojáci okupační armády a jejich české milenky.

Jelikož se Barrandovské terasy nacházejí ve výšce tři sta dva metrů plus patnáct metrů rozhledny, využil je wehrmacht pro zřízení pozorovatelny a lokalizaci protiletecké obrany.

Po válce se sláva Teras ještě na krátký čas vrátila, ale v roce 1948 byly znárodněny s tím, že budou přeměněny z místa „dekadentní buržoazní zábavy“ na rekreační centrum pro pracující lid. Místo lidu tady ale byli k vidění spíš komunističtí potentáti a jejich hosté z bratrských socialistických zemí. Do Teras se však už neinvestovalo, a tak začaly upadat. V roce 1982 byl uzavřen kdysi slavný Trilobit bar. Situaci nezachránilo ani prohlášení celého areálu restaurace i bazénu se skokanskou věží za kulturní památku v roce 1988.

Bezdomovci a celkový úpadek

Velké změny a i očekávání nastaly pro Terasy po sametové revoluci, když byl slavný podnik v restituci navrácen bratřím Ivanu a Václavu Havlovým. Ti své podíly převedli na své manželky. Choť Václava Havla Dagmar odkoupila podíl od své švagrové, která si ponechala bývalý plavecký bazén. V roce 1993 tu byla vyhlášena památková zóna, ale už v roce 1994 se zavírá Francouzská restaurace a v roce 1997 potom celý areál. Od té doby o Terasy nikdo nepečoval. Novými hosty se stali bezdomovci, kteří celý areál zdemolovali a rozkradli včetně původního nábytku.

Prostor Trilobit baru osídlila skupina bezdomovců, kterým se jej nakonec podařilo v roce 2001 podpálit a tím i dokonat dílo jeho zkázy. Jen ohořelá prkna dnes připomínají kdysi proslulý noční podnik, v němž exceloval orchestr R. A. Dvorského.

Co se tam děje dnes

Nyní svitla nová naděje. Současný vlastník, společnost Barrandovské terasy a. s., ve které drží majoritní podíl podnikatel Michalis Dzikos, získal stavební souhlas s provedením rekonstrukce stávající budovy.

„Naším cílem je vrátit terasy do jejich nejlepších dob. Samozřejmě že interiér nebude stejný, protože doba se posunula. Dřív se sedělo na kovových stoličkách, to už by dnes neprošlo,“ řekl architekt Ondřej Kukral, který je rekonstrukcí stávajícího objektu pověřen. Ten si uvědomuje, že se změnila také atmosféra doby. Proto už není možné vrátit podniku ztracený lesk a slávu první republiky.

„Lidé seděli venku na terasách, zespoda chodili a obsluhovali je číšníci. Dnes je všechno jinak kvůli hluku z radiály, Barrandovského mostu i tramvají,“ říká Kukral. Venkovní posezení je sice v plánu, ale bude mnohem skromnější.

Název podle provozovatele zůstane stejný, tedy Barrandovské terasy. Restaurace by neměla být luxusní. „Bude pro širší veřejnost,“ dodal. Přibude bistro s mezinárodní kuchyní, za restaurací zase vznikne podzemní parkoviště.

K restauraci by měl být napojen nový apartmánový hotel, který budou tvořit dvě budovy. Na jedné straně bude svým hadovitým tvarem kopírovat původní půdorys teras, druhou částí bude stát na samé špičce ostrohu. Dříve oblíbený a hojně využívaný bazén zůstane prozatím ve stejném stavu.

„Bazén a pozemky pod ním nejsou v majetku akciové společnosti Barrandovské terasy, proto nejsou zahrnuty do investičních plánů rekonstrukcí,“ vysvětlil Kukral.

nyv