Gröbova vila: Otevřela náruč těm, kteří ji ničili

Gröbeho nebo také Gröbova vila, zkráceně Grébovka, je dvoupatrová podsklepená novorenesanční vila v Havlíčkových sadech na pomezí pražských Královských Vinohrad, Vršovic a Nuslí. Stavba stojí na náhorní rovině nad údolím potoku Botiče, kde tvoří zřetelnou dominantu. 

Vila představuje téměř dokonalé uplatnění principů české novorenesanční architektury a spolu s modelací terénu navozuje atmosféru italského jihu. Stavba je ovlivněna palladianskými vzory, má italizující střechu s velmi mírným sklonem. Tvoří osu celé zahradní kompozice založené na osových průhledech, ornamentálních úpravách květinových záhonů a promodelování přilehlého terénu terasami, otevřenými schodišti, altány a vodními prvky.

Palladianismus

Palladiánská architektura je evropský architektonický styl odvozený z prací benátského renesančního architekta Andrey Palladia. Ten žil v letech 1508-1580. Termín „palladiánský“ se běžně používá pro stavby realizované ve stylu prací tohoto tvůrce. Jeho práce byly založeny na symetrii, perspektivě a na zásadách klasické chrámové architektury starých Řeků a Římanů.

Na pozemcích parku, kde vila stojí, se původně nacházely vinice, založené ve druhé polovině 13. století. V průběhu následujících staletí zde vznikly hospodářské usedlosti Horní a Dolní Landhauska.

V roce 1870 koupil parcely i s usedlostmi pražský židovský podnikatel Moritz Gröbe a  na pozemku Horní Landhausky nechal vybudovat letní sídlo zvané tehdy Villa Gröbe. Základní kámen ke stavbě byl položen 1. června 1871. Po smrti Gröbeho (v roce 1891) jeho dědicové areál neužívali, na jeho údržbu si vydělávali provozováním zahradnictví a zpřístupněním parku veřejnosti za poplatek. V letech 1902–1905 prostor pronajali šlechtické rodině Habsburků, pobývala zde například princezna Alžběta, dcera korunního prince Rudolfa a vnučka císaře Františka Josefa I., se svým manželem Karlem Ottou Windischgrätzem.

Dědicové nakonec vilu i s pozemky odprodali v roce 1905 vinohradské obci a ta v roce 1906 areál zpřístupnila pod názvem Havlíčkovy sady. V té době už v okolí stála nová činžovní zástavba a původní odlehlé letní sídlo se ocitlo ve středu rezidenční čtvrti. Při spojeneckém bombardování 14. února 1945 byla stavba i další části pozemku zasaženy zápalnými bombami a značně poničeny. Po zásahu zachvátil vilu požár, který zcela zničil střechu i obě patra.

V letech 1951–1953 bylo přistoupeno k rekonstrukci zničené vily na základě projektu ing. arch. Pavla Smetany. Objekt byl poškozen nejen bombardováním, ale také předchozími uživateli. Těmi byli Vysoká škola zemědělská, Baxova ubytovna či Hitlerjugend.

V duchu socialistického realismu

Při rekonstrukci byly původní stropy nahrazeny železobetonovými a celá rekonstrukce proběhla v duchu tzv. socialistického realismu. Na jednom z polí kazetového stropu se objevily srp s kladivem, na dveřích se dmula pýchou družstevnice s dělníkem, původní nástěnné malby byly zatřeny. Do místností byly přidány cihelné příčky a celý dům byl přizpůsoben novému uživateli – Ústřednímu Domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka. V budově byly prostory pro mimoškolní aktivity dětí. Probíhaly zde výtvarné, hudební, pěvecké, modelářské, baletní, sochařské a sportovní kroužky.

Jako sociální realismus bývá označován umělecký směr, který byl schválen roku 1932 Ústředním výborem Komunistické strany Sovětského svazu coby oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu. Později byl závazný ve všech komunistických zemích. Ideově vychází z oslavy vládnoucího režimu, má slavnostně poukazovat na jeho úspěchy v reálném životě lidí.

Po dlouhých a složitých jednáních, jejichž součástí byly i různé protesty občanů, byla 25. června 2001 podepsána nájemní smlouva na dvacet pět let s možností prodloužení na další období s CEELI Institutem s tím, že nájemce vloží do rekonstrukce objektu téměř 5 milionů amerických dolarů a bude hradit veškeré náklady spojené s provozem budovy včetně pojištění. V roce 2002 započala příprava celkové rekonstrukce objektu podle projektu ateliéru Arkom Architekti, s. r. o., pod vedením ing. arch. Hedviky Hronové. Hlavní myšlenkou rekonstrukce byl snaha navrátit památce původní podobu a stylový charakter. Rekonstrukce byla dokončena v roce 2005 a koncem května téhož roku byly prostory předvedeny veřejnosti v rámci dne otevřených dveří.

Z hlediska architektury

Vila byla postavena v letech 1870–1874 podle projektu Antonína Barvitia. Autorem návrhů interiérů byl Josef Schulz. Stavbu prováděl stavitel František Havel.

Architektonicky se tvůrci vily nechali inspirovat italskými renesančními příměstskými vilami, které sloužily jako letní byty šlechty a duchovenstva. Budova je obdélníková, s mohutným portikem, otevřenou sloupovou halou nacházející se před hlavním vstupem do budovy na severní straně a mělkým rizalitem, tedy středovou nebo postranní částí průčelí stavby, která z jeho líce vystupuje po celé výšce, na jižní straně.

Na jihu se rovněž nachází prostorná terasa, z níž lze sestoupit na vinici dvouramenným schodištěm. Průčelí vily charakterizuje pětiosý pilířový podjezd, nad nímž je umístěna „vítací terasa“ a malý balkón v druhém patře. Pod nízkou střechou je výrazná lunetová římsa, luneta je půlkruhová plocha stěny mající tvar Měsíce ve čtvrtce, zdobená freskovým pásem s motivy dětí od vídeňského malíře Kuglera. Na východní a severní straně prováděl výzdobu italský malíř, jehož jméno se nedochovalo. Sochařské práce jsou dílem Bohuslava Schnircha a Josefa Vorlíčka. Kolem celé stavby vede prostorná izolační chodba, aby do objektu nepronikala vlhkost. Z téhož důvodu byly podlahy v suterénu položeny na trámové polštáře.

Kazetový strop a bosáž

Uvnitř stavby lze nalézt celkem třicet velkých pokojů ve dvou patrech přístupných reprezentativním mramorovým schodištěm s kazetovým stropem, který navrhl Josef Schultz. Kazetový strop je dekorativní architektonický prvek. Je to vpadlý panel mající tvar čtverce, obdélníku nebo osmiúhelníku.

Oproti původnímu projektu byla budova zjednodušena – sloupy hlavního podjezdu byly nahrazeny pilíři, byl zrušen podjezd s lodžií na boční straně a podnož byla pročleněna jednoduchým bosováním, což je plastické vyznačení kvádrového zdiva hrubým přitesáním vypouklých kvádrových stěn.

Terén, na kterém je vila vybudována, byl navýšen zeminou vyvezenou po hloubení nedalekého železničního tunelu, na jehož stavbě se Moritz Gröbe podílel.

V říjnu 1905 zakoupily vilu Královské Vinohrady se záměrem otevřít zde od května 1906 veřejné sady. Od roku 1919 do poloviny 30. let ve vile sídlil lesnický odbor Vysoké školy zemědělské při Vysoké škole technické. Střídalo se zde až tisíc studentů a budova tímto náporem údajně velmi strádala.

 V roce 1937 zde byla na náklady města Prahy zřízena v horní části vily „Baxova domovina dětských zájezdů“ pro ubytování mimopražské mládeže při návštěvě Prahy, pojmenovaná po primátoru Karlu Baxovi. Mohly tu být současně ubytovány až tři stovky dětí. Spodní část vily byla přestavěna na činžovní dům.

Hitlerova mládež

Za druhé světové války ve vile sídlila pražská organizace Hitlerjugend. Sídlilo zde také říšské učiliště Reichswerkschule pro vzdělávání Hitlerovy mládeže. Při spojeneckém bombardování 14. února 1945 byla i s částí pozemku zasažena a poničena.

Od roku 1995 sídlila ve vile Soukromá taneční konzervatoř a Pěvecká konzervatoř Praha pod vedením prof. Josefa Rybičky.

V současné době vila slouží jako vzdělávací středisko pro právníky z celého světa.

nyv