Při příležitosti výročí sametové revoluce je vhodné si připomenout místa, která jsou s těmito událostmi spojena. My se zaměříme především na ta pražská. Po některých vás v rámci našeho pořadu Skryté poklady architektury provede historik architektury Zdeněk Lukeš.
Události 17. listopadu, pochod studentů do centra Prahy a brutální zásah policie dnes připomíná bronzová pamětní deska na fasádě Schirdingovského nebo též Kaňkova paláce na rohu Národní třídy a Mikulandské ulice. Zobrazuje ruce protestujících studentů, vznikla podle návrhu Miroslava Krátkého a Otakara Příhody. Kaňkův palác je pak dům navržený Janem Ferdinandem Hübnerem v druhé polovině 18. století. Původně se jednalo o barokní objekt, později se dočkal klasicistní přestavby. Přístavba sídla advokátní komory z 90. let je pak dílem architektů Jiřího Stříteckého a Martina Krupauera.
Bezprostředně po 17. listopadu 1989 bylo v Činoherním klubu v ulici Ve Smečkách založeno Občanské fórum. Komorní divadelní scéna, kde měl Havel řadu přátel, byl přitom původně sídlem Ženského klubu. Zhruba v polovině 20. století budovu navrhla česká architektka Milada Petříková – Pavlíková v konstruktivistickém stylu. Objekt byl postaven z darů, sbírek, členských příspěvků a z půjčky Úrazové pojišťovny. V objektu, který sloužil jako ubytovna žen, se v podzemí nacházel přednáškový sál a klubovní místnosti. Součástí domu byla i knihovna a restaurace.
Výtvarníci a architekti se po 17. listopadu sešli v budově Mánesa na Masarykově nábřeží. Zde bylo založeno Občanské fórum výtvarníků. Díky kopírce, která byla tehdy velkou vzácností, zde umělci mohli ihned tisknout letáky a transparenty. Probíhalo zde i jednání Koordinačního centra OF za přítomnosti Václava Havla. Původní pavilony Spolku výtvarných umělců Mánes navrhli Jan Kotěra a poté Josef Gočár. Původně šlo přitom o provizorní dřevostavbu. Definitivní stánek umění vyprojektoval Kotěrův žák a dlouholetý předseda spolku Otakar Novotný v atraktivní lokalitě na místě Šítkovských mlýnů. Funkcionalistická budova tvoří jakýsi most mezi špičkou slovanského ostrova a Masarykovým nábřežím.
Jedná se o budovu ve Vodičkově ulici, kterou v té době spravoval Aktiv mladých výtvarníků. Zde se konaly tiskové konference vedení OF. Původně gotická budova pojmenovaná po svém majiteli konšelovi Jindřichu Řečickém popraveném po bitvě na Bílé hoře na Staroměstském náměstí byla mnohokrát přestavována. Dnes má barokní podobu.
Tento prostor v podzemí paláce Adria na rohu Národní třídy a Jungmanovy ulice sloužil v listopadu 89 jako centrum OF. Palác ve stylu art deco v letech 1922–1925 navrhli architekti Pavel Janák a Josef Zasche, na prahu 60. let ho upravovala trojice Cubr, Hrubý, Pokorný v tzv. bruselském stylu. Domem prochází bohatě dekorovaná pasáž.
Původní palác Hvězda se stal v době sametové revoluce doslova řečnickým pultem demonstrantů. Dům navrhl v pozdně secesním stylu v letech 1912–1914 Bedřich Bendelmayer. Výstavba probíhala současně s pracemi na stavbě sousedního paláce Lucerna stavebníkem Vácslavem Havlem a následně také sousedního paláce Rokoko.
Jedná se o pokus stavitele Havla vybudovat v centru Prahy multifunkční palác v americkém stylu. Na konstrukčním řešení rozlehlé polyfunkční stavby spolupracoval ing. Stanislav Bechyně. Do Vodičkovy ulice se palác obrací modernistickou fasádou, na jejímž návrhu spolupracoval Havel snad s Osvaldem Polívkou.
Jedná se o pokus stavitele Havla vybudovat v centru Prahy multifunkční palác v americkém stylu. Na konstrukčním řešení rozlehlé polyfunkční stavby spolupracoval ing. Stanislav Bechyně. Do Vodičkovy ulice se palác obrací modernistickou fasádou, na jejímž návrhu spolupracoval Havel snad s Osvaldem Polívkou.
Původně renesanční stavbu, v následujících staletích upravovanou, zakoupil čs. stát jako letní rezidenci hlavy státu od Fürstenberků v roce 1919. Získal i rozlehlý zámecký park a blízké polesí. Když se stal slovinský architekt Jože Plečnik (1872-1957) hradním architektem, byl pověřen TGM, aby upravil i některé interiéry zámku v Lánech a přilehlý park.
Výbor pro výstavbu Národního divadla v Praze byl založen již roku 1850. Vznikla veřejná sbírka a na stavbu přispěl panovník i řada šlechtických rodů. V roce 1865 byl návrhem budovy na stísněném lichoběžníkovém pozemku na vltavském nábřeží pověřen Josef Zítek, který svůj post obhájil i v následném konkurzu. V roce 1862 byla na místě vybudována prozatímní scéna dle projektu Vojtěcha Ignáce Ullmanna, později zčásti inkorporovaná do definitivní stavby. Základní kámen byl položen v roce 1868. Nákladná budova byla dokončena až v roce 1881, vzápětí však vyhořela. Zítek odmítl pokračovat, a tak se úkolu budovu opravit a dokončit ujal Josef Schulz, který provedl i úpravy původního projektu a stavbu doplnil na jižním konci o tzv. Schulzův dům.
Po válce dostal hradní architekt Janák (1882-1956) zadání, aby vybudoval v Královské zahradě dům pro prezidenta Edvarda Beneše, který měl v té době své oficiální sídlo až v Sezimově Ústí. Původně mělo dojít k úpravám renesanční Míčovny poškozené za války požárem, ale nakonec bylo zvoleno jiné řešení - Janák přistavěl k fragmentu barokního skleníku dvě symetrická křídla ve stylu moderního klasicismu.
V tomto díle se s naším seriálem podíváme do místnosti, kterou vytvořil Jože Plečnik na počátku dvacátých let minulého století jako přijímací sál pro státní návštěvy. Sál se nachází v sousedství takzvané Matyášovy brány. Ta tvoří hlavní vstup do areálu Pražského hradu. V minulosti se uvažovalo o jejím uzavření a vytvoření nové brány.
