Jaroslav Otruba: Architektem v nelehkých dobách a spolutvůrce pražského metra

Jaroslav Otruba přišel na svět v Olomouci jako syn truhláře. Většinu života prožil v bouřlivé době české moderní historie: jako dítě zažil konec 1. světové války, rozpad Rakousko-Uherska a vznik samostatného Československa v roce 1918, od roku 1939 pak nacistickou okupaci, následující komunistický režim po únorovém puči v roce 1948 a listopadový převrat 1989. I přes všechny tyto národnostní a politické změny si celý život uchoval svoje morální zásady s pevnou vírou v demokratické hodnoty. Zázemí nacházel v klidném rodinném prostředí a v malbě.

V povědomí odborné i laické veřejnosti je však Jaroslav Otruba zaveden jako architekt-urbanista, ale především jako autor barevných hliníkových obkladů trasy A pražského metra, které bývají přirovnávány k výtvorům pop-artu šedesátých let. Dodnes jsou tyto obklady pražskou atrakcí, i když už dnes málokdo z řad širšího publika zná jméno jejich autora.

Studium v pohnuté době

Sedmileté středoškolské studium dokončil Jaroslav Otruba na první státní reálce v Praze-Karlíně. V roce 1934 vstoupil na Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství v Praze, kde studoval architekturu u prof. Mendla, urbanismus u prof. Mikuškovice a kresbu a malbu v ateliéru prof. Blažíčka. Po uzavření vysokých škol za okupace nastoupil jako architekt do projekční kanceláře akad. arch. F. Stalmacha a J. Svobody v Praze. Tam pracoval do roku 1945. V témže roce vykonal státní zkoušku s vyznamenáním, jejíž absolutorium mu Ministerstvo školství přiznalo se zpětnou platností k roku 1940.

Po válce, kdy přijal místo asistenta na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, se zúčastnil budování Ústavu architektury staveb zdravotnických, kde pracoval na obsáhlé teoretické studii operačních oddělení nemocnic a následně ji předložil jako disertaci. V roce 1953 byl na jejím základě jmenován doktorem technických věd. V letech 1957–1959 vypracoval dvoudílnou habilitační práci na téma „porodní ústavy“ – ta však nebyla nikdy posouzena.

Od roku 1945 až do roku 1959 působil Jaroslav Otruba na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. Zpočátku se zde jako asistent účastnil budování Ústavu architektury staveb zdravotnických a v roce 1959 byl kolegiem děkana vybrán pro projekční práce na výstavbě ČVUT v Praze-Dejvicích.

V čele výstavby pražského metra

Vzhledem k politickým změnám na fakultě a nátlaku na pedagogy, kteří se nepodrobili tehdejším politickým požadavkům, se Otruba rozhodl v roce 1960 sám odejít. Získal pak pozici vedoucího projektanta ve Státním ústavu dopravního projektování a v roce 1970 byl převeden do nově vzniklého Metroprojektu jako hlavní architekt při přípravě a realizaci pražského metra, trasy A a C. V roce 1976 byl přihlášen Otrubův design na obložení staničních tunelů metra trasy A pomocí barevných hliníkových desek. Návrh byl schválen a autorské osvědčení bylo posléze vydáno 1. 12. 1982.

Do takzvané první fáze realizovaných projektů Jaroslava Otruby patří několik převážně dopravních staveb: budova nádraží, hotelu a dvou obytných domů pro železniční zaměstnance v Prostějově z roku 1947, následujícího roku projekt nádražní budovy v Řečkovicích u Brna či v Přibyslavi realizovaný projekt dvou z celkem tří typů výpravních budov na dráze Havlíčkův Brod – Brno, jež byly postaveny v roce 1949.

Z pozdějšího období šedesátých a sedmdesátých let 20. století je to kancelářský komplex inženýrských a průmyslových staveb v Praze-Vršovicích, administrativní budova v Praze na Kubánském náměstí, budova Generálního ředitelství dálnic v Praze 2 na Vinohradské třídě a administrativně-provozní budova Ministerstva dopravy v Praze na Žižkově v Olšanské ulici.

Vřídelní kolonáda v Karlových Varech

Patrně nejznámějším architektovým dílem je Vřídelní kolonáda v Karlových Varech z roku 1961, která byla součástí širšího konceptu na architektonicko-urbanistické řešení městského lázeňského centra. Z původních plánů byla realizována pouze kolonáda.

Důležitou kapitolou v životě Jaroslava Otruby byla i pedagogická činnost v době jeho působení na pražské Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT. V letech 1945–1960 vedl semináře z typologie, přednášel o základních architektonických prvcích, ale také o metodice oboru. Již v roce 1940, ještě s nedokončeným vysokoškolským vzděláním, předložil jako spoluautor soutěžní návrh na úpravu Karlova náměstí v Praze. Po osvobození v roce 1945 se Jaroslav Otruba zúčastnil mnoha nejen tuzemských soutěží, za něž získal řadu prestižních ocenění. Mezi ty nejdůležitější patří soutěž o Státní divadlo a operu z roku 1956 (III. cena ve veřejné části a II. cena ve vyzvané užší části soutěže), v roce 1960 soutěž na architektonicko-urbanistické řešení lázeňského centra Karlových Varů (I. cena v užší části soutěže), v roce 1966 soutěž na architektonicko-urbanistické řešení areálu Františkových Lázní (I. cena), nebo ve spolupráci s Janem Šrámkem soutěž na odbavovací halu Hlavního nádraží v Praze v roce 1970 (I. cena).

Za komunismu v zahraničí

K prestižním projektům patří i účast na zahraničních soutěžích, což v tehdejším Československu nebývalo běžnou praxí. Jedinečným úspěchem bylo páté místo v mezinárodní soutěži na architektonicko-urbanistické řešení Náměstí národů v Ženevě v roce 1957. Následující rok to byly dvě účasti: na mezinárodní soutěži na výstavbu radnice v kanadském Torontu a na památník padlým v Osvětimi, v roce 1962 následovala mezinárodní soutěž na řešení hlavního nádraží v Sofii a v roce 1965 mezinárodní soutěž na EUROKURSAL SAN SEBASTIAN ve Španělsku.Za vytvoření základní koncepce architektonického řešení stanic metra trasy C byla Otrubovi udělena Cena hlavního města Prahy.

Malířské ambice

Vedle architektonické činnosti znali Jaroslava Otrubu lidé z okruhu jeho nejbližších přátel i jako malíře – autora barevných abstrakcí. Otrubovy obrazy zahrnují několik námětových okruhů, jejichž společným jmenovatelem je město a jeho architektonické proměny. 

Zpočátku Otruba maloval olejovými barvami, ale oblíbil si i techniku malby novodobými syntetickými akrylovými barvami na papíře. Oceňoval u nich hlavně možnost nanášet transparentní i pastózní vrstvy. Pastózní malba je typická nanesením barvy ve velké vrstvě, která zcela zakryje podklad.

Architekt své obrazy nikdy nechtěl vystavovat ani prodávat. Proto nejsou veřejnosti známé a jsou dnes uchovávány v soukromých sbírkách jeho přátel v Evropě, USA a Austrálii. Jediná výstava jeho děl se uskutečnila v hale Obvodního ústavu národního zdraví v Mostě roku 1983 pod názvem Město v obrazech Jaroslava Otruby.

Architekt a výtvarník dr. Ing. arch. Jaroslav Otruba zemřel v devadesáti letech v roce 2007 v Praze.

nyv