Památník Tomáše Bati ve Zlíně je po rekonstrukci opět otevřený. Nechybí ani replika letounu Junkers F 13
Budova pocházející od jednoho z nejvýznamnějších českých architektů a sochařů Františka Lýdie Gahury byla otevřena rok po smrti továrníka Tomáše Bati. Stavba je považována za nejhodnotnější památku zlínského konstruktivismu a podle odborníků je vrcholem fenoménu tzv. baťovské architektury. Památník je po letech obnoven a čeká na své návštěvníky.
Baťovská architektura je architekturou betonu, cihly, kovu a skla a stala se pro Zlín typickou, stejně tak jako originální číslování ulic podle orientace a budov podle umístění. „Účel památníku je ideový. Proto je třeba dát použitému konstruktivnímu standardu ideovou náplň i formu. Chtěl bych, aby architektura památníku vyjadřovala velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus i prostotu – to byly všechno zvláštnosti Tomáše Bati. Velkorysost – vyloučením kombinací stavebních materiálů. Omezuji je na železo-beton-sklo. Jsou to výhradně moderní stavební materiály, jejich užitím je vyjádřena moderní technická kultura, jejímž byl Tomáš Baťa průkopníkem…,“ řekl k památníku kdysi jeho tvůrce.
Gahura redukoval objekt památníku na tři základní materiály zlínské architektury — beton, ocel a sklo, které měly společně s tím, jak vypadala stavba vyjadřovat to, co bylo charakteristické pro Tomáše Baťu: velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus, prostotu, poctivost a pravdivost.
Záznam úmrtí Tomáše Bati
Architekt Petr Všetečka, který je autorem obnovy památníku, budovu popsal takto: „Památník Tomáše Bati je architektonickou ikonou, která svým významem výrazně překračuje hranice České republiky. Byl vytvořen ve zcela ojedinělých historických souvislostech prudkého rozvoje moderního Zlína jako výrobně-sociálně-kulturně-civilizačního fenoménu. Památník pomyslně završil urbanistickou strukturu města budovanou Tomášem Baťou a F. L. Gahurou od poloviny 20. let. Památník však vznikl jako záznam události do značné míry protikladné ke zlínské dynamice: náhlé úmrtí Tomáše Bati při letecké havárii znamenalo okamžik zastavení a silné emoce, kterou František Lýdie Gahura promítl do konceptu této mimořádné stavby. Ta je současně manifestem moderní architektury i rozpracováním nadčasových kompozičních vztahů architektury klasické.“ a dodal, že „architektonickou ikonou je památník i přes to, že je dnes znám především z dobových fotografií, neboť přestavba z 50. let zcela popřela principy, z nichž Gahurova krystalická architektura vyrostla. Na památník se při úvahách o jeho obnově nahlíželo v souvislostech evropských a celosvětových, podobně jako na brněnskou vilu Tugendhat, pražskou vilu Müller nebo některé mimořádné sakrální objekty. Jde o stavby, jejichž poselstvím a smyslem další existence je jedinečné ustrojení prostoru, které si zaslouží pietní očištění a předvedení.“
Památník byl prostý jakéhokoliv technického i hygienického zázemí. Byl to skleněný hranol bez vytápění, přívodu vody a toalet. V 50. letech byl přestavěn na koncertní sál a uměleckou galerii. Tím byly zničeny jeho architektonické kvality a cílem bylo jméno továrníka vymazat z paměti.
Budova po rekonstrukci
Obnova původní podoby památky opět budově vetknula směr jednoduchosti a zredukovala v ní vše, co nebylo potřeba. Všechny provozní, technické a servisní prvky a prostory jsou umístěny mimo památník tak, aby nerušily rozjímání příchozích lidí.
Budova tíhne k tomu, aby z ní měl návštěvník duševní prožitek. Především prožitek prostoru, světla, zastavení času a zklidnění. Jelikož se jedná o mezinárodně ceněnou památku moderní architektury, byl kladen obzvláštní důraz na kvalitu provedení rekonstrukce a v mnoha případech byly použity restaurátorské postupy používané při péči o památky té nejvyšší kategorie.
Objekt má neobyčejné postavení v urbanismu Zlína zároveň je také světelnou dominantou města. V budoucnu by měl být využíván pro pietní a společenské akce nebo interiérové výstavní instalace. Dominantou interiéru je nová maketa letounu Junkers F 13, v jehož originále Tomáš Baťa zemřel.
nyv