Poznejte tvorbu indického urbanisty Balkrishny Doshiho. Vitra Design Museum otevírá výstavu Architektura pro lidi

Výstava představuje urbanistické projekty a celá města, univerzitní kampusy, kulturní instituce, veřejné administrativní budovy, ale i soukromé rezidence a interiéry. Návštěvníci se také mohou těšit na kresby, fotografie, filmové záběry, modely, umělecká díla z archivu studia nebo instalace v reálném měřítku. Výstava je rozdělena na čtyři tematické části: stavby pro vzdělávací účely, domov a identita, veřejné budovy a urbanistické projekty. Ve Vitra Design Museu je možné ji zhlédnout až do 8. září 2019.

Mezi industrialismem a primitivismem

Retrospektiva zpřístupňuje Doshiho tvorbu celosvětovému publiku a ilustruje, jak prostřednictvím své práce redefinoval moderní indickou architekturu. Nejde tedy o pouhý přehled Doshiho děl z nejrůznějších tvůrčích oblastí, ale i o seznámení s jeho myšlenkovým světem a způsobem, jakým ve své tvorbě reflektuje současný společenský kontext. Doshiho humanistickou filozofii formoval jeho indický původ a západní vzdělání stejně jako rychle se proměňující vývoj indické společnosti od počátku 50. let. Jeho tvarosloví, které je současně poetické i funkční, bylo ovlivněno tím, co se naučil od Le Corbusiera, s nímž spolupracoval na urbanistickém plánu indického města Čandígarh a zkušenostmi z práce s Louisem Kahnem, autorem koncepce Indického institutu managementu.

Oba byli jeho prvotními vzory a zdroji inspirace a Doshi jejich podněty využil k rozvinutí vlastního charakteristického stylu, který osciluje mezi industrialismem a primitivismem na jedné straně a moderní architekturou a tradiční formou na straně druhé. Ve své praxi se snaží řídit zásadami udržitelnosti životního prostředí a architekturu zakotvit v širším kontextu kultury a prostředí i rozmanitých principů společenství, etiky a náboženství.

Jedinečná Škola architektury

První výstavní prostor začíná pohledem Doshiho na stavby určené pro vzdělávací účely. Klíčovým projektem v tomto směru je areál Centra environmentálního plánování a technologie v Ahmadábádu, kde v rozmezí čtyřiceti let realizoval několik staveb celého komplexu. V roce 1962 založil multidisciplinární Školu architektury s cílem rozvíjet co nejefektivnější dialog mezi studenty navzájem i mezi studenty a fakultou. Celkovou konstrukci koncipoval jako volně průchozí, otevřený prostor bez příček a dalších prvků vylučujících jakoukoli segregaci. Škola prostřednictvím svých budov i výuky od základu proměnila formu vzdělávání v oboru architektury v Indii a stala se jedním z nejvýznamnějších tamních center urbanistiky.

Z konstrukčního hlediska je Škola architektury vyzdvižena nad úroveň okolní plochy až na vrchol staré cihlové vypalovací pece, která zásadně ovlivnila její půdorys a členění, zatímco související umělecká galerie Amdavad Ni Gufa (1994) je naopak napůl zapuštěná do země, aby se vyrovnala s negativními vlivy místního klimatu. Její struktura, složená z vyvýšenin různých rozměrů integrovaných do okolní přírody, vychází z počítačem generovaného designu a postavili ji nekvalifikovaní dělníci z odpadního materiálu za pomoci jednoduchého ručního nářadí.

Druhá část výstavy se zaměřuje na témata domova a identity a zkoumá vliv architektury na společenské změny. Doshi se v tomto směru inspiroval postavou duchovního vůdce Indie, Mahátmou Gándhím, a vynalezl novou formu sociálního a experimentálního bydlení založenou na možnosti přizpůsobit je proměňujícím se potřebám a požadavkům uživatelů. Tento aspekt je nedílnou součástí řady pozoruhodných projektů, k nimž patří Sídliště pro Společnost životního pojištění (1973) a Nízkonákladové domy pro developerskou společnost Indore ve městě Aranya (1989). Komplex pro Indore vzniknul jako modelový projekt a v současné době je domovem osmdesáti tisíc rezidentů.

Projekt od počátku vycházel z principu bydlení–zdroj, kdy má každý dům neomezený přístup ke kanalizaci a zdrojům elektřiny a vody, a zároveň jde o pouhý elementární modul bydlení – jakési servisní jádro, které si každá rodina může rozšířit dle vlastních představ.
K výrazným příkladům Doshiho rezidenčních projektů realizovaných v malém měřítku je jeho vlastní dům Kamala House z roku 1963. Tato velkorysá, a přesto energeticky úsporná stavba s křížovým půdorysem se v maximální míře otevírá dennímu světlu, kdy případný letní žár pohlcuje izolace ve formě cihlových zdí.

Indický institut managementu v Bengalúru

Třetí část výstavy představí výběr z bezpočtu veřejných budov, na jejichž výstavbě se Doshi v uplynulých šedesáti letech podílel. Jednou z nejdůležitějších je Indický institut managementu v Bengalúru (1977–1992). Tento rozlehlý kampus se rodil dvacet let a v průběhu stavby si vyžádal řadu přístaveb a úprav. Nádvoří komplexu jsou koncipována jako velkorysé zahrady a chodby slouží jako interaktivní uzly vybízející ke spontánní komunikaci a setkávání, přičemž obojí je jakýmsi prodloužením míst určených pro výuku. Plynulost chodeb přetínají bohatě porostlé pergoly i zelení orámovaná zákoutí, a atmosféra prostoru se tak během dne vlivem volně pronikajícího světla neustále proměňuje. Institut se díky své fascinující architektuře a pojetí prostoru stal centrem, jež v několika posledních desetiletích významně přispělo k vnímání Indie jako ekonomické velmoci.

Dalším milníkem v architektonické tvorbě Balkrishny Doshiho je jeho vlastní ateliér Sangath v Amhadábádu (1980). V morfologii této stavby se mísí vzpomínky na dům jeho dětství a dospívání a zároveň na Le Corbusierovo pařížské studio. „Sangath“ v gudžarádštině znamená „sestěhovat se“, a není tedy divu, že v domě dnes bok po boku působí celé tři generace Doshiho rodiny. Stejně jako v případě jeho ostatních staveb zde krajina, podnebí a účel tvoří nedílnou součást celkového vyznění. Prostory studia lze přes noc plynule přeměnit v koncertní síň či dokonce přednáškovou aulu. V případě Sangathu, nově obklopeného hustou výškovou zástavbou a nadzemní linkou metra, se Doshimu podařilo vytvořit tichou oázu v samém srdci rušného města.

Urbanistické projekty

Závěr výstavy se věnuje Doshiho urbanistickým projektům. Jejich nejvýznamnějším příkladem jsou Směrnice návrhu rezidenční zástavby Vidhyadhar Nagar (1984) zahrnující sto padesát tisíc bytových jednotek na periferii Džajpuru, hlavního města indického státu Rádžasthán. Jde o energeticky úsporné sídliště o ploše tři sta padesát hektarů a jeho inspirací bylo staré město Džajpur, tak jak kdysi žilo v sevření svých původních hradeb. Výsledkem propojení klasických principů budování a rozvoje města a současných potřeb jsou město a infrastruktura sloužící potřebám téměř čtyřiceti tisíců obyvatel. Občanská vybavenost – školy, zdravotní střediska či dětská hřiště – byla situována podél lineárního otevřeného prostoru, který tvoří páteř všeho městského dění. Přírodní kámen, převisy a balkóny pomohly nejen zkvalitnit místní mikroklima, ale také oživily vizuální povědomí o místní tradiční architektuře.

red