Chátrající skvosty - 6. díl - Sklárna Elias Palme
Bývalá sklárna Elias Palme v Kamenickém Šenově jistě patří mezi jednu z nejvýznamnějších staveb v severočeském sklářském regionu. Zajímavý je i její příběh. Z kdysi slavné továrny, která dodávala lustry do celého světa, je v dnešní době doslova ruina.
Tuto budovu provází příběh úspěšného rodinného podniku z Kamenického Šenova. Ten začal v roce 1849 vyrábět křišťálové závěsné lustry. Jeho tehdejší sláva daleko překračovala hranice českých zemí. Výroba honosných lustrů udělala z Kamenického Šenova významné město tehdejšího českého království. Ve vedení podniku se vystřídali synové zakladatele Eliase Palmeho, kteří postupně provázeli firmu těmi nejlepšími časy, kdy se zde vyráběly lustry pro milánskou operu La Scala nebo operní dům Teatro dell’Opera v Římě.
Dominantní budova postavená v roce 1905 svou nezvykle secesně zdobenou fasádou dodnes připomíná, jak významný podnik zde sídlil. I tento podnik se ale za minulého režimu bohužel dočkal znárodnění. Výroba v „Eliášce“ pak skončila kolem roku 1972. Po privatizaci v roce 1992 začala budova pod rukama několika různých soukromých majitelů nenávratně chátrat. Dnes je z ní ruina.
V minulosti proběhlo několik pokusů o záchranu tohoto domu. Jedním z nejreálnějších se zdál být v roce 2016 návrh bývalé studentky architektury a dnes již architektky Terezy Šváchové. Její diplomová práce nabízela programové řešení na obnovu a nový provoz celého objektu. Vše ale tak nějak vyprchalo do prázdna a Eliáška stále mizí místním obyvatelům doslova před očima.
„Momentálně je nejdůležitější sehnat rozumného investora. Ten by měl mít jak finance, tak nadšení pro projekt. Tohle není nic, co by se dalo dělat s cílem nějakého byznysu. Tohle je projekt, kde investor musí chápat duchovní hodnotu domu, paměť obyvatel a celého našeho národa, protože všichni jsme hrdí na české sklo,“ říká architektka Tereza Šváchová.
I přesto, že se momentálně budova nachází v havarijním stavu, stále ční nad městem jako honosný zámek „Eliáška“. Jak ochránci a příznivci budovy, tak i samotný majitel doufají, že se budovy někdo ujme a dodá místu zpět jeho noblesu.