Mezinárodní konference o moderní architektuře a potřebě výškových budov nastolila nové otázky

„Praha má dvacet dva stavebních úřadů, padesát sedm městských částí a stejný počet starostů, což brání jejímu rozvoji. Žádné město v Evropě není tak roztříštěné. A pokud se nezmění stavební zákon, nepostavíme tu ani psí boudu,“ řekla v úvodu konference primátorka Adriana Krnáčová. „Potřebujeme moderní architekturu, nejen ten Tančící dům. A aby tu mohla vznikat, je třeba zcela zásadní rekodifikace stavebního práva. Naděje musí být permanentně zklamávána, aby mohla být nadějí,“ reflektovala Krnáčová tři a půl roku v čele metropole, která potřebuje nové byty, ale jejich povolení se téměř zastavilo. Primátorka dodala, že nechce jen „remcat“, a za tím účelem sestavila pracovní skupinu, která by měla do měsíce představit deset tezí pro nový stavební zákon.

„Pokud opravdu chceme zjednodušit a zrychlit stavební procesy, nespasí nás novela, ale ani nový stavební zákon. Musí dojít k rekodifikaci veřejného stavebního práva jako celku,“ reagovala Marcela Pavlová, náměstkyně Ministerstva pro místní rozvoj. Podle ní je třeba přehodnotit stávající model výkonu veřejné správy, územně správní členění státu a zredukovat velký počet dotčených orgánů státní správy.

Podle jejího názoru by bylo dobře zjednodušit kroky v pořizování územně plánovací dokumentace a zřídit výzkumnou instituci pro architekturu, urbanismus a územní plánovaní. Jak dodala, následovat by mělo politické rozhodnutí, zda je možné zredukovat počet obecných stavebních úřadů (dnes jich je sedm set dvacet) a zda je opravdu nutné mít specializované stavební úřady například pro dopravní stavby nebo vodní díla.

Pokud by se ministerstvo chtělo pustit do všech těchto kroků – a všechny jsou nutné – šlo by o revoluci ve stavebním právu a státní správě, zaznělo z pléna konference, které se účastnilo více než sto odborníků ze státní správy, samosprávy, architektury, urbanismu a developmentu.

„To je běh na dlouhou trať s velkou ambicí, my ale potřebujeme změny hned, město nečeká. Střední třída, která nebude mít kde bydlet, jej může opustit během pár let,“ reagoval na přednášku Pavlové ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy Ondřej Boháč. Dle něj jsou nejvhodnějšími lokalitami pro výstavbu moderní architektury a výškových budov brownfieldy na Smíchově a ve Vysočanech.

K tomu se vyjádřil člen Komise rozvoje území RMČ Prahy 9 Marek Doležal pro TV Architect mimo konferenci tak, že Praha potřebuje moderní architekturu a k té patří právě výškové budovy. Ty by měly stát například v pražských Vysočanech z důvodu ideální polohy této městské části, kde nebrání výhledu ani nenarušuje památkovou zónu. Investoři už v této lokalitě počítají s výškovými budovami jak administrativního typu, tak i bytového. V Praze 9 se mimo jiné tyčí nejvyšší bytová výšková budova v ČR - Rezidence Eliška.

„I když budeme mít nový zákon, pokud se nesjednotí výklad předpisů, mnoho se nezmění,“ soudí Renáta Pintová Králová, předsedkyně Sdružení pro architekturu a rozvoj. Podle ní je na stavební právo třeba edukovat i soudy, u nichž končí velká část napadených povolení. Pokud budou jejich rozsudky předvídatelné a jednoznačné, úředníci se nebudou bát rozhodovat.

Vedoucí Kanceláře Metropolitního plánu a tvůrce nové územní dokumentace Roman Koucký konstatoval, že ve chvíli, kdy musíme dělat konference o tom, jestli město potřebuje moderní architekturu, jsme na tom opravdu špatně. Upozornil, že v Praze se neustále vede diskuse nikoliv o tom, jak stavět, ale o tom, že nestavět je možná to nejlepší, což považuje za zločin proti městskosti. Koucký doplnil, že Praha je velmi nízké město – z osmdesáti procent je dvou až třípatrová, vysokých budov je v ní minimum. Metropoli je podle něho třeba v tomto směru dokomponovat. Na diskuse, zda v ní mají být výškové domy, je padesát let pozdě.

Zažitý dojem, že Pražané jsou zarytí odpůrci výšek, může být do jisté míry klamný, jak vyplynulo z květnového průzkumu veřejného mínění, ve kterém pro SAR agentura IPSOS oslovila přes tisícovku Pražanů. Jen šest procent dotázaných v něm vyjádřilo zásadní odpor k výškové výstavbě. „To není vůbec špatný výsledek,“ soudí Dušan Kunovský, majitel společnosti Central Group, největšího tuzemského rezidenčního developera. Kunovský nevidí důvod, proč by se Praha měla držet při zemi, vyšší budovy vzešlé z architektonických soutěží dál od centra a citlivě zasazené do kontextu by hlavnímu městu neměly uškodit.

Zatímco v roce 1969 stály v centru Londýna dvě vysoké věže a řešilo se, že jsou omylem a britská metropole nemá růst do výšky, po bezmála padesáti letech si Londýn bez mrakodrapů a „okurky“ Normana Fostera v těsné blízkosti historických památek nikdo neumí představit. Nedávno tam přibyla dokonce budova vysoká přes tři sta metrů a výšková hladina města se tak opět zvedla. „Můžeme to zastavit?“ položila si otázku architektka Eva Jiřičná, která žije v Londýně. „Od té doby, co lidé dokázali zvednout a položit na sebe dva kameny, mířili nahoru. Dokud budeme umět snít, půjdeme vysoko. I mravenci se snaží vylézt vysoko, jen ve svých stavbách nepotřebují klimatizaci jako my,“ konstatovala. Praha podle ní snese vysoké budovy, stejně jako snesla ve středověku vysoké věže a kostely. A když je bude stavět, neměla by se spokojit se solitéry. Výškové budovy by měly růst ve skupinách. Přednášku Jiřičná ukončila spolu s Albertem Einsteinem: „Musíme se dívat na hvězdy, abychom byli schopni chodit po zemi.“

„A mít odvahu a chuť stavět,“ navázal architekt a člen Sdružení pro architekturu a rozvoj Josef Pleskot. „Musíme mít odvahu zastavovat v Praze složitá území, jako je to u stanice metra Vltavská,“ apeloval. Město aktuálně prověřuje, zda by tam šla umístit nová koncertní hala pro minimálně dva tisíce posluchačů, která v metropoli chybí. Ta by se podle něho mohla stát tou ikonickou stavbou, jež městu chybí.

Že by se Praha měla stát městem krátkých vzdáleností, vysvětloval architekt, urbanista a člen Sdružení pro architekturu a rozvoj Pavel Hnilička. Hranicí, od které náklady na výstavbu a údržbu technické a veřejné infrastruktury prudce rostou, je sto obyvatel na hektar. „Při této hustotě obydlenosti začínají také fungovat pěší přesuny. Od padesáti obyvatel na hektar funguje MHD a třicet obyvatel na hektar znamená závislost na automobilu,“ deklaroval Hnilička. Průměrná hustota osídlení v Praze je přitom pouhých pětadvacet obyvatel na hektar.

Autoři Plánu správy a nakládání s památkou Světového dědictví Jan Sedlák a Miroslav Cikán upozornili, že v centru města, kde bývá hustota nejvyšší, klesl počet obyvatel na hektar na padesát a začíná se odtud vytrácet běžný velkoměstský život. Jedním z důvodů podle nich je, že se Praha na rozdíl třeba od Vídně v privatizaci bytů zbavila nástroje, jak život v centru ovlivnit.

O aktuálním problému Vídně pohovořil zástupce města Vídeň Rudolf Zunke. Vídni se zatím nepodařilo UNESCU vysvětlit, že nový šedesát šest metrů vysoký dům na hraně ochranného pásma památkové zóny autenticitu a chráněné hodnoty města rozhodně nezničí. „Každá generace potřebuje vlastní architektonickou řeč. Ta se přirozeně mění. My máme koncepci výškových budov, která neznamená jejich zákaz. Město z nich ale musí mít nějaký prospěch,“ vysvětlil Zunke.

Ať se vám to líbí nebo ne, Praha půjde do výšky,“ řekl na konferenci nizozemský architekt Pero Puljiz, který se spolupodílel na ikonické budově radnice v Hardenbergu na východě Nizozemska a podílel se příkladně i na plánu rozvoje města Vlasika nedaleko Moskvy. Odpovědí na nedostatek bytů a nákladovou udržitelnost města jsou v Amsterdamu právě výškové budovy a zintenzivnění hustoty výstavby. „Zvolili jsme pragmatický přístup,“ konstatoval Pero Puljiz. V Holandsku mají podle Puljize věže téměř ikonický význam – v jedné takové sídlí symfonie – a města používají výškovou výstavbu s kvalitním parterem a veřejným prostorem, aby lákala nové firmy, podniky a investory.

Pedagožka a kurátorka Národní galerie v Praze Radomíra Sedláková řekla, že výšková budova musí mít především své opodstatnění, musí být postavena na vhodném místě. Podle ní je cílem mnoha výškových budov demonstrovat bohatství a blahobyt investora.

nyv