Osobnosti současné architektury - Vladimír Šlapeta
Narodil se dva roky po skončení druhé světové války. Tehdejší doba nebyla jednoduchá, což se dotklo i Vladimíra Šlapety. Jeho otec, architekt Lubomír Šlapeta, nesměl svobodně projevit kreativitu. „Bylo mu zakázáno pracovat. Mohl dělat jen malé věci, které ale vždycky odvedl s obrovskou zodpovědností,“ vzpomíná architekt Šlapeta. „Padesátá léta byla těžká jak po stránce hospodářské, tak duchovní. Překonávalo se to díky harmonii v rodině. Bydleli jsme skoro sedmdesát let ve stejném bytě, který navrhl můj otec, a odešli jsme z něj až po smrti naší maminky,“ dodává Šlapeta.
Vladimír Šlapeta měl sestru Olgu, která se narodila pět minut po něm, a staršího bratra Ivana, který zprvu o studiu architektury uvažoval také. Nakonec se ale nejen kvůli svázanosti tehdejší doby rozhodl pro studium kamery. „Udělal dobře, protože v průběhu své profesní kariéry natočil na čtyřicet dva celovečerních filmů,“ chlubí se Šlapeta. Zároveň přiznává, že se díky bratrovi později ocitl v prostředí nejen architektonickém, ale i filmovém a divadelním.
Ke studiu architektury se Vladimír Šlapeta rozhodl také proto, že se podle svých slov dobře učil, uměl kreslit a měl rád historii architektury. Jenže studovat architekturu nebylo zrovna jednoduché. „Nemohl jsem se hlásit do Brna, protože tam neměli tatínka rádi a moje jméno tak vadilo. Nakonec jsem se dostal do Prahy,“ říká Šlapeta. Na univerzitě se setkal se spoustou zajímavých profesorů, mezi nimiž byl například Stanislav Schnaider, kterého podle Šlapety měly rády hlavně studentky.
Na konci šedesátých let přišla okupace a politická situace se znovu zostřila. Vladimír Šlapeta kvůli jménu nemohl být členem svazu architektů, byl proto nucen spolupracovat spíše s muzei a psát architektonické texty pro zahraniční média, jelikož by tuzemská cenzurovala jeho jméno. Zahraniční texty však rozzuřil svaz architektů a vyžadovali pro Šlapetu vyhazov z technického muzea. Šlapetu však nevyhodili, dostal důtku.
V současné době je Vladimír Šlapeta autorem řady publikací o moderní architektuře dvacátého století a urbanismu. Do roku 2010 byl děkanem Fakulty architektury VUT v Brně a v roce 2018 získal cenu Jihomoravského kraje, který oceňuje vynikající zásluhy o rozvoj kraje.