Osobnosti současné architektury - Michal Juha a Jan Topinka (DOMY ARCHITECTS)

Cesta ke zdravotnickým stavbám byla pro Michala Juhu dána už tím, že pochází z lékařské rodiny, jeho kolega Jan Topinka se k tomuto tématu dostal díky svému profesorovi na ČVUT.

„Paradoxně mě na tuto dráhu nasměroval Karel Fořtl, protože když jsem končil studia a nevěděl jsem kam se vrtnout, tak mi řekl, abych šel do Zdravoprojektu. Tam se mě ujali a od té doby jsem byl v podstatě tam, byť Zdravoprojekt skončil éru tuším v roce 1991 a my byli jeden z těch ateliérů, který vznikl právě na základě jeho rozpadu,“ popisuje Jan Topinka.

Díky práci pro Zdravoprojekt měli to štěstí setkat se s kapacitami v oboru jako byl Antonín Tenzer, Jan Líman, Vladimír Černický nebo Karel Vlček. O tématu zdravotních staveb se obecně moc nemluví, a to je škoda, protože mají u nás úžasnou tradici od pokrokových areálu z přelomu 19. a 20. století až po období první republiky.

„On ten vývoj po válce byl ještě dlouhou dobu, ještě pořád byli architekti, kteří vystudovali před válkou a tam se ta znalost předávala systematicky. Myslím, že pozitivní pro ty stavby bylo, že byl založen Zdravoprojekt jako ústav, který byl zároveň normotvůrcem a soustředil architekty, kteří o tom něco věděli. Byli tam lidé, kteří se tomu systematicky věnovali a udržovalo si to odbornou úroveň. Bohužel tím, jak slábla finanční schopnost státu za socialismu, tak se ty stavby kazily, nejvíc stavebně a hlavně v 70. a 80. letech. To už to byla bída,“ vysvětluje Michal Juha.

Spolupráce s Motolem

Po opuštění Zdravoprojektu založili Juha a Topinka své vlastní studio, zde se setkali například s Josefem Kouteckým, zakladatelem dětské onkologie v Československu.

„Od té doby uteklo už spoustu let a ten obor dětské onkologie, když začínal, tak tam byla 98 procentní úmrtnost dětských pacientů, dnes po těch letech jsou na opačných číslech. My jsme do toho vstoupili v poločase a ten požadavek na novou budovu a nový systém, jak ty děti léčit byl v té době zásadní. Už během té stavby se projevilo, že není úplně nejlepší nápad separovat děti do samostatného pavilonu, takže nakonec zůstaly v tom velkém v nemocnici, protože dlouhodobě hospitalizované děti potřebují veškeré služby velké nemocnice,“ říká Juha.

Tento projekt byl vůbec prvním, který se zařadil po revoluci do architektonické soutěže. O deset let později se autoři z Domy Architects na místo vrátili, tentokrát měli před sebou další výzvu, zmodernizovat Dětskou fakultní nemocnici.

„Ta spádovost toho dětského Motola je více než republiková, sahá do Polska a částečně do Německa a Rakouska, tudíž už tenkrát to směřovalo k intenzivním lůžkům, která jsou monitorovaná a sledovaná a technologicky náročnější, než je standartní lůžko. Tam jsme začali pracovat na celkové koncepci přestavby dětské části fakultní nemocnice, toho jsme autoři. Právě tam jsme potkali pana architekta Tencera, kterému v té době bylo 90 let,“ říká Topinka.

Nemocnice není továrna

V posledních letech se v rámci nemocničních staveb také dbá na to, aby se pacient při pobytu v zařízení cítil co možná nejlépe. Otázku humanizace nemocnic přinesl Jan Líman, který s architekty Topinkou a Juhou dodnes spolupracuje.

„My takto pracujeme celou svou kariéru, jde o to skrýt celou tu technologii do co nejpříjemnějšího a nejlidštějšího prostředí, to je naším celoživotním úkolem. V této zemi se to úplně nedaří, zde je běžné, že do každého obchodu vedou automatické dveře a ten standard my v těch stavbách těžko probojováváme. Ty dveře je takový náš bonmot, ale ten standart materiálu a konstrukce je velmi komplikovaný a když nejsou peníze, tak první, co se škrtá je architektura,“ komentuje Jan Topinka.

Portfolio architektonické kanceláře je opravdu široké a řada staveb si vysloužila i prestižní ocenění jako je Stavba roku, ve které architekti uspěli s Pavilonem interních oborů FNKH v Hradci Králové, v Hradci obdrželi i čestná uznání za Výukové centrum LF UK. Úspěch se dostavil i za hranicemi, kde se kancelář úspěšně zařadila do celosvětového výběru zdravotnických staveb Hospital Architecture, který zveřejňuje švýcarský vydavatel Braun Publishing.

„Snažíme se samozřejmě o to, aby když vstoupíte do nemocnice v nějakém psychickém rozpoložení, tak abyste nevnímali to, že je to v podstatě vysoce technologický komplex. V Motole jsme přistavovali vertikální věže pro dopravu, kde je automatická doprava stravy, prádla, pneumatická doprava špinavého prádla a odpadu. Všechny tyhle vychytávky jsou takovým kontrastem, že ta budova musí vypadat úžasně a nesmí ve vás vzbudit pocit, že je to jakási továrna,“ dodává Juha.

Podívejte se také na další Osobnosti současné architektury ZDE.